Jak to se mnou vypadá

Už delší dobu jsem se neozvala. Je to jednak proto, že se nic neděje a jednak proto, že se toho děje až moc…

V jakém smyslu se nic neděje? Nehubnu. Popravdě se nesoustředím na ty věci, které jsem si stanovila za cíle. Odmlčela jsem se ze studu, že to budu muset takhle veřejně napsat, protože je to strašně ponižující napsat – další neúspěch, další zklamání, už zase jsem měla velký voči a nakonec nic z toho. Nevzdávám to, jen je toho teď na mě moc a nestačím se soustředit na ty cíle, protože…

Děje se toho hodně moc. Nejspíš mám před sebou stěhování, od září se po pěti letech nicnedělání vracím do školy, chci začít podnikat, dokonce vyrábím vlastní diář, který chci vydat za pomoci Startovače a tak se soustředím na plánování crowdfundingového projektu. Píšu dva e-booky. Od září taky zahajuji jeden náročný vzdělávací kurz. Krom toho se hodně učím, každý den několik hodin čtu, víc se věnuji domácím pracem – je toho zkrátka víc, než dokáže člověk v těžké depresi, který několik let nedělal VŮBEC NIC  v klidu zvládnout. 

Mimo jiné tvořím nový web – ano, zase. Už hrozně dlouho je mým snem mít hezký one page web s .cz doménou, tak si to plním. Tato stará doména bude stále fungovat, jen bude přesměrovaná na nový web, až bude postavený, takže o čtenáře nepřijdu. A snad to konečně bude poslední.

Celkově se mi daří dobře. Přestože nehubnu a podobně, jsem se současným stavem dost spokojená, protože něco dělám. A jelikož je moje obezita psychogenního původu, třeba i tohle na ní bude mít vliv. A kdyby ne, určitě zhubnu, až začnu denně chodit do školy. A navíc s tím i získám nějaký denní režim, takže se upraví strava. Vím, že to nepůjde samo, ale vím, že až se situace uklidní, tak už fakt začnu. A připadá mi hrozně trapný to sem po sté psát…

Jak je na tom vaše palubní deska? Aneb Designérem vlastního života

Mám hrozně ráda moderní firmy, které z vás neudělají zákazníka, ale fanouška. Máte je prostě rádi, máte rádi všechny jejich produkty, jejich marketing, rádi s nimi komunikujete a sledujete je, sdílíte a čekáte, co nového připraví. Pro mě je takovou firmou mimojiné Melvil. Sice jsem omezená nabídkou knihovny, ale čtu od nich co můžu a všech zatím asi deset knih zatím bylo naprosto skvělých – a na spoustu dalších se těším, protože ze mě prostě dělají lepšího člověka. 

Nedávno jsem od nich dostala knihu Designérem vlastního života (a předem dodávám – ne, nemám povinnost napsat recenzi, poslali ji jen tak). A jsem z ní nadšená. Kniha se lehce čte, ale je v ní mnoho užitečných myšlenek a nástrojů. Je vtipná a milá, zpříjemní den, a k tomu vám řekne, jak na sobě pracovat. Pokračovat ve čtení „Jak je na tom vaše palubní deska? Aneb Designérem vlastního života“

Můj pobyt v blázinci

O pobytu v blázinci jsem psala už na minulém blogu, ale ten je nenávratně smazán a já si říkám, že tento článek by tu neměl chybět. Jednak to některé nové čtenáře může zajímat, jednak sem prostě patří. Popíšu jednak to, jak taková hospitalizace vypadá a co se děje, jednak to, jestli a jak mi to pomohlo.

Byla jsem hospitalizovaná od půlky března do půlky května tohoto roku na psychoterapeutickém oddělení v Horních Beřkovicích kvůli sociální fobii a smíšené úzkostně-depresivní poruše. Bylo to strašný a skvělý, jsem moc vděčná, že jsem tam šla, ale dost jsem si tam toho i protrpěla. A jestli mi to pomohlo? Strašně moc.  Pokračovat ve čtení „Můj pobyt v blázinci“

Žít ve svých možnostech…

Poslední dobou si hodně uvědomuju úplně samozřejmé věci, které jsem ale nějak potlačovala a nežila s nimi v souladu. Až teď, když čtu knihy o koučování a jsem v různých kurzech osobního rozvoje, se to učím využívat a znovu na to přicházím.

Zároveň to ve mně vyvolává zvláštní pokoru, protože ještě relativně nedávno jsem podobné věci vyloženě neměla ráda, připadalo mi to „sluníčkové“ a povrchní. Ale ty nejjednodušší věci jsou často nejdůležitější, že?

Jednou z nejdůležitějších věcí a dovedností, co znovuobjevuji, je schopnost vidět lidi – a především sama sebe – ve svých možnostech.  Pokračovat ve čtení „Žít ve svých možnostech…“

Čtenářská horečka

Poslední dobou hrozně moc čtu. Třeba včera jsem přečetla tři knihy a čtvrtou jsem večer začala. Je to zvláštní, že mě vždy jednou za čas popadne takové čtenářská horečka a pak zase třeba měsíc nečtu, ale je to vlastně fajn.

Miluju knihy, ale poslední dobou si uvědomuju, že už skoro vůbec nečtu beletrii. Soustředím se hlavně na knihy o zdravém životním stylu, o osobním rozvoji, koučinku, motivaci, psychologie a podobně. A hrozně moc mi to pomáhá, uvědomuju si dost věcí. Pokračovat ve čtení „Čtenářská horečka“

Sebesabotáž

Musím upřímně říct, že se nesnažím tak, jak jsem si předsevzala. Jím stále hrozně, necvičím, nepiju jen voodu a nespím pravidelně – v podstatě jediné dobré návyky, který mi zůstaly, jsou pravidelná četba, učení a nezanedbávání doktorů a jiných důležitých povinností. 

Jsem na sebe hrozně naštvaná a zároveň už strašně unavená z toho, jak vždycky se vším seknu. Naštěstí to byl jen takový „krátkodobý výpadek“ a já teď místopřísežně prohlašuji, že si dám pár facek a zase na sobě začnu pracovat. A vlastně mi to dělá radost, protože si aspoň všímám toho, že se ty intervaly propadů prodlužují a trvají kratší dobu. Asi jsem ani nemohla čekat, že z ničeho nic vydržím žít dokonale. Pokračovat ve čtení „Sebesabotáž“

Je nezbytné si správně stanovit cíle. Ale jak?

Stanovování cílů je snad nejčastějším tématem kolem osobního rozvoje. Je to logické, protože je to první věc, kterou musíme udělat, když se rozhodneme něčeho dosáhnout. 

Problém je, že naprostá většina metod nerespektuje naši individualitu. Někdo prostě plánování nemá rád a i to je zcela v pořádku, i když mnozí tvrdí opak.  Pro někoho je dobré dát si ohraničené a konkrétní cíle, pro někoho je ideální abstraktně si vytvořit osobní vizi, přijít na principy a hodnoty, s nimiž chce žít v souladu – a pak to prostě svobodně dělat a pravidelně se ujišťovat, že dle těch zásad žiju.

A pak jsou tu lidé jako já, kteří kombinují oba postupy.  Pojďme si o nich říct víc. Pokračovat ve čtení „Je nezbytné si správně stanovit cíle. Ale jak?“

Proč je skvělé být z chudé rodiny

Spousta zameškaných hodin ve škole, protože jsme neměli peníze na autobus, dny bez jídla, žádné hračky, žádné výlety, obnošené oblečení, posměch spolužáků, nemožnost chodit na jakékoli zájmové kroužky – tak nějak to vypadalo na mé základní škole a to není něco, za co by člověk měl být vděčný.  Poslední dobou si ale uvědomuju, jak moc mi to ve skutečnosti prospělo.  Pokračovat ve čtení „Proč je skvělé být z chudé rodiny“

Jak jsem se dostala na dno a jak z něj zase vstávám

Dno si představuju tak, že člověk nevidí smysl v ničem, co dělá, není schopen cítit jakoukoli radost, nikam nesměřuje, nic nemůže dělat a jen čeká, až jednou všechno skončí, protože na všechno rezignoval. A přesně v tomhle stavu jsem byla posledních šest let, zhruba od doby, co jsem opustila základní školu. O půl roku později jsem odešla i ze střední a byla doma v totální sociální izolaci a prohlubující se depresi, ztloustla jsem na 140 kilo a všechno vzdala.

Jak se to stalo?  To sama nevím. Proč jsem to nechala zajít tak daleko? Netuším. Je to jen má lenost a špatná rozhodnutí? Nemyslím si. Pokračovat ve čtení „Jak jsem se dostala na dno a jak z něj zase vstávám“